Proto na přelomu let 2021 a 2022 vznikla výstava v Oblastní galerii Liberec a nyní také kniha nazvaná Obrazy zášti, která sleduje vizuální projevy antisemitismu a antijudaismu v českých zemích. Zdaleka nepohlíží jen do historie. Spolu s podobně zaměřenými Obrazy nenávisti z roku 2020 představuje i důležitý zdroj poučení pro dnešek. Projekt historičky umění Evy Janáčové vznikal několik let. Objemná publikace čítající přes 400 stran, již vydal Ústav dějin umění Akademie věd, obsahuje desítky obrázků dokumentující, jak se posměšný obraz Židů vyvíjel od středověku dodnes. Jen akcenty se mírně měnily.
Specifické atributy Židům přisuzují už obrazy z 11. století. Jak upozorňují autoři prvních kapitol Jan Dienstbier a Daniel Soukup, v té době měly obrazy symbolický význam a pro lid představovaly mimořádně působivou výzvu. Židé byli od počátku křesťanství vnímáni jako ti, kteří odvrhli Krista a nechali jej zahubit. Na nejstarších zpodobněních proto nacházíme Židy mezi Ježíšovými mučiteli. Křesťanská církev tím posilovala svou základnu: identifikovala nepřítele a zobrazila ho jako vnější, nepřátelský element.
Nejstarším atributem Židů na obrazech je zvláštní bílá čepice připomínající trychtýř, ne nepodobná pozdějším ilustracím Jaromíra Zápala k sérii knih o Neználkovi od Nikolaje Nosova, byť to z výtvarníkovy strany asi nebyl záměr.
S postupem staletí nabývají podoby Židů pokleslých, živočišných rysů. Kniha to vysvětluje opět duchovním pozadím. Pro křesťany byli Židé lidmi, kteří se vzdali možnosti spásy čili lidmi zbavenými duchovního rozměru. Pakliže někde chybí duchovno, zbývá pouze tělesnost. Obličeje Židů na obrazech se kromě typického zahnutého nosu, nejčastějšího židovského atributu, vyznačují šklebivými grimasami, jež mají znázorňovat fyzičnost.
Mýtus židovské svině
V německých zemích šla imaginace ještě dál. Židé začali být ztotožňováni s prasetem, vznikl výraz “židovská svině”, Judensau. V lidové představivosti se uchytil obraz židovských dětí živících se ze struků prasnice, případně intimity Židů s tímto zvířetem. Bylo to o to horší, že pro Židy je prase rituálně nečisté zvíře. Vyobrazení Judensau běžně nacházíme v iluminovaných středověkých rukopisech. Jakkoliv můžeme chápat marginálii na úrovni vtipu, nepochybně pomáhala formovat postoje, které nakonec vedly k pogromu.
Tuto cestu od “nevinného” vtipu k masakru je třeba si neustále připomínat. Někdy je až překvapivě krátká.
V pozdním středověku či raném novověku začali být Židé spojováni s lichvou. Někteří zbohatli a upomínali své dlužníky, což vytvářelo další společenské napětí.
Množily se pogromy, často s cílem konfiskovat židovský majetek. Vynález knihtisku rozšířil vzdělanost, ale také usnadnil šíření pomluv. Protižidovské letáky zobrazovaly Židy v nejhorších souvislostech. Četné byly rané “fake news” o znesvěcení hostií či rituálních vraždách, kterých se prý Židé dopouštějí na křesťanských dětech. Slezské zemské muzeum například vlastní olejomalbu z přelomu 16. a 17. století znázorňující jeden takový zločin, k němuž údajně došlo v Opavě roku 1521. I tato kauza posloužila ke konfiskaci majetku a vypovězení Židů z města.
V 17. až 18. století zvýrazňovaná ošklivost Židů na obrazech ustupuje, mění se i atributy, podle kterých je lze identifikovat. Neznamenají nutně negativní prvek. Židé byli na základě zákonů označováni ještě dávno před nástupem nacismu. Jednou žlutými kolečky na oděvu, jindy povinnými bílými řasenými límci a černými plášti, které jim nařídil nosit císař Leopold I.
Dnes už tyto obrazové prvky rozklíčuje jen historik. Když je však začne vnímat čtenář, uvědomí si, že české výtvarné umění sakrálního rázu je ne zrovna lichotivých zobrazení Židů plné.
Antisemitismus jako politikum
Podle dalšího autora knihy, odborníka na judaismus Michala Frankla, se antisemitismus jako ideologie v našich zemích rozvinul až v 80. letech 19. století, a to na bedrech nacionalismu. Objevovali se první politici s antisemitským programem a epochu završila takzvaná hilsneriáda, to znamená proces s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem falešně obviněným z rituální vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové.
Touto dobou již stereotypní, ba zesměšňující vyobrazení Židů nutně nesouviselo vždy s antisemitským programem. Bylo již ve společnosti příliš rozšířené.
Jako nepřátele je vykreslovali i politici. Levicové strany zobrazovaly tlustého Žida coby symbol vykořisťujícího kapitalisty, zatímco pravice ztotožňovala židovství s komunismem a používala označení “lövyčáci”. To vede teoretiky v knize Obrazy zášti k závěrům, že antisemitismus není jasně definovaná, ale pohyblivá kategorie s proměnlivými hranicemi.
“Smát se jiným mělo důležitou funkci v každodenním vymezování,” upozorňuje Michal Frankl s tím, že ani tváří v tvář nechutným karikaturám nelze dělat rychlé závěry.
Ve stále vyhrocenějším vztahu Čechů a Němců později začaly být židovské rysy přisuzovány německému obyvatelstvu. Ve snaze o vlastní čistotu český národ vyhlásil válku všemu odlišnému. Pseudovědecký základ pak antisemitismus získal s příchodem teorie různých ras, politika se spojila s biologií a židovské tělo začalo být vnímáno jako cizorodý organismus. S východoevropskými Židy byl navíc spojován fenomén nedostatečné hygieny či tělesného zápachu.
Není divu, že karikatury Židů zpětně nalézáme i na “veselých” pohlednicích z lázeňských měst. Lze tak hovořit o svérázném “lázeňském antisemitismu”. Pakliže ale člověk na tehdejší znázornění v humoristických časopisech hledí optikou holokaustu, jímá jej hrůza, co mohlo z mírumilovného národa také vzejít.
Od Árijského boje k Dikobrazu
Češi bojovali proti pomyslným nepřátelům v době, kdy usilovali o samostatnost, ani po vzniku republiky však antisemitské nálady nezmizely, jakkoliv se o to prezident Tomáš Garrigue Masaryk snažil. Bylo pro změnu potřeba bránit mladou republiku.
Jedním z nejhlasitějších antisemitů na výtvarném poli se stal Karel Rélink, autor cyklu kreseb Zrcadlo Židů, který roku 1925 představil Židy jako šelmy hubící křesťanskou civilizaci. Přestože ji zakázala policie, výstava se přestěhovala jinam a později slavila velký úspěch v nacistickém Německu. Proti knižnímu vydání kreseb protestovala židovská komunita, případ se dostal až na ministerstvo spravedlnosti, ale trvalo osm let, než se úřady rozhoupaly a zakázaly také knihu.
Že největší žně slavil antisemitismus za okupace, je nasnadě.
Další vlna nenávisti k Židům nastoupila na přelomu 40. a 50. let, kdy vyvrcholila během politického procesu s Rudolfem Slánským, zpodobňovaným jako výhonkem židovských reakčních sil. Se vznikem Státu Izrael získalo komunistické Československo nového nepřítele a stránky časopisu Dikobraz i dalších tiskovin zaplavily antisionistické karikatury znázorňující Izrael jako zemi bojující proti světovému míru. Do kampaně se zapojili kreslíři, kteří byli aktivní a oblíbení ještě v 80. letech: Jaroslav Pop, BAPE, Jiří Žentel a další.
Po roce 1989 politické vymezování vůči Izraeli padlo, naopak domácí kultura zaznamenala vlnu zájmu o vše židovské. Antisemitismus se zachoval v diskurzech katolických ultrakonzervativců, nacionalistů a neonacistů. Většinou se však projevuje na rovině slovní, nikoliv obrazové. A když dojde na obrazy, třeba v publikacích Dělnické strany a Dělnické mládeže, nepřinášejí mnoho nového, spíše recyklují ikonografii z éry nacistického Německa. Nanejvýš ji kombinují s aktuálními “hrozbami”, jako je například očkování proti covidu.
Obrazy zášti komplexně shrnují celé dějiny vizuálního antisemitismu v našich zemích. Autoři zachovávají srozumitelnou, čtivou jazykovou rovinu výkladu. Množství reprodukcí z knihy činí i výtvarně mimořádné dílo ukazující, že iracionální společenský strach má nekonečně mnoho životů a že v každé době si lidé potřebují konstruovat nepřítele.
